Vzpomínka polibku (YAOI) [CZ]

5. března 2015 v 16:06 | Izumi





Anotace: Takže je to vlastně napsané trochu jinak než normální yaoi povídky, pojala jsem to po svém...první část je o tom, kdy ciel sedí v pracovně, kouká z okna a vypráví, co se stalo před 2 lety....druhou část vypráví Sebastian ze svého pohledu a třetí pak zase Ciel... poslední odstavec povídky navazuje zpět na začátek :)

ps.: pokud nemáte rádi yaoi rovnou to zavřete, nebudu tu pak číst vaše urážky atd...


Pairing: Ciel x Sebastian
Anime: Kuroshitsuji
Yaoi


Autor: Izumi/Shieru-chan


"Sebastiane, kde je můj čaj?!" ozval se klidný hlas z pracovny… Jmenuji se Ciel Phantomhive a tenhle rok mi bude 19 let. Jsem hlavou rodiny Phantomhive už od svých 12 let. Ve svém útlém věku jsem si toho hodně prožil… spousta věcí se změnila. Jako dítě jsem byl svědkem smrti svých rodičů, byl jsem unesen a prodán jako otrok neznámého kultu, kde jsem byl zneužit. Poznamenalo mě to na celý život.
Tehdy jsem se ptal sám sebe, proč tam nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. Když jsem byl na dně svých sil… přišel a zachránil mě ON.. muž zahalen do černé temnoty, démon z pekla, černý havran. Bledý a chladný, ale přesto nádherný. Byl to Sebastian Michaelis, zachránil mě a stal se mým komorníkem, mým ochráncem i mým životem. Dnes je tomu 9 let a stále je po mém boku jako věrný pes.
"Tady je váš čaj, pane." přeruší ho Sebastian, který právě vchází do pracovny, kde sedí Ciel, dívajíc se z okna. Přímo do zahrady na bílé růže, které zbožňoval pro jejich čistotu a krásu.
"Uhh, kde jsem to přestal? Ach ano…" Od doby, kdy se mě Sebastian ujal, jsme spolu prožili spoustu věcí.

V den mých 17. narozenin, jsem byl unesen z mého panství během plesu, který se právě konal na oslavu mých narozenin. Probudil jsem se pod vlivem opia a svázán řetězy, které mi znemožňovali pohyb. Své ruce jsem měl připevněny nad hlavou k opěradlu nemocniční postele, na které jsem se vzbudil. Oblečen pouze v košili, kterou jsem měl na sobě. Cítil jsem chlad na svých končetinách a zádech. Místnost byla chladná a studená. Nedokázal jsem se plně orientovat, kde to vlastně jsem. Se zamlženým pohledem jsem se rozhlížel po místnosti. Jediné, co jsem spatřil, byla tma. V místnosti nebyla žádná okna, jen jedny ocelové dveře. Kvůli opiu, které na mě působilo, jsem nedokázal vnímat věci okolo sebe. Cítil jsem, jak mi pružiny z postele tlačí na žebra. Po chvíli se místnost osvětlila, světlo bylo mlhavé a slabé, bylo mi to nepříjemné. Osvětlovalo pouze část místnosti, přesněji postel, na které jsem ležel. Spatřil jsem muže s maskou na obličeji, jak se pomalu přibližuje. Jeho kroky byly jako hromy. Když konečně přišel k posteli, začal si mě pomalu prohlížet. Sedl si na okraj postele a začal mi rozepínat knoflíky na košili. Rukou mi přejížděl přes hrudník až dolů k podbříšku. Zaslechl jsem, jak si mumlá sám pro sebe... "Jak nádherný chlapec, skvělý materiál… " ušklíbnul se, stoupnul si a někam odešel. Po chvíli se vrátil, sednul si na mne a opět mně zkoumal svými oči. Naklonil se blíž k mému obličeji, chytil mi bradu a palcem mi přejížděj spodní ret. Pootočil mi hlavu na bok, odkryl mi vlasy, které mi zakrývali ucho a svým nechutným jazykem mi ho začal olizovat. Prsty si začal pohrávat s mými bradavkami. Poté mi je olizoval a kousal. Pak znovu zapojil prsty. Svůj jazyk mi strkal do úst a do krku. Začal jsem mít pocit, že se dusím. Na chvíli přestal a znovu si mě prohlížel…
Roztáhnul mi nohy, jeho slizké prsty se dotýkali mého mužství. Nemohl jsem se hýbat ani nijak bránit, byl jsem v pasti. Myšlenkami jsem byl na dně, chtěl jsem se dostat pryč. Nedokázal jsem křičet ani volat o pomoc. Jediné, na co jsem myslel, byl Sebastian, protože jen on se mně mohl takhle dotýkat. Bylo to hrozné, otočil si mě na břicho, znovu si mě roztáhnul a klekl si mezi mé nohy. Stále si přitom pohrával s mým údem a bradavkami. Za okamžik mi ty svoje odporné prsty strčil do úst a hrál si s mým jazykem. Znovu jsem se cítil, že se dusím, sliny mi stékali po jeho prstech. Náhle jsem pocítil slabou bolest, když mi prostředníčkem zajel do konečníku. Vyndal mi prsty z úst, neboť jsem se opravdu dusil. Rychle jsem dýchal a lapal po dechu. Opět jsem pocítil tu bolest, tentokrát o něco silnější. Roztahoval mě víc a víc…
"No tak chlapče, uvolni se..takhle tě to bude bolet mnohem víc..jsi příliš úzký…" ozvalo se v mých uších po chvíli, kdy se nic nedělo. Rázem jsem ucítil silnou pronikavou bolest, která se stále stupňovala a při tom mi vnášela horké slzy do podrážděných očí.
Nezmohl jsem se na jedinou hlásku. Pronikal do mě hlouběji a hlouběji. Když se mu to zdálo málo, přirážel velmi tvrdě a silou si mě dobýval jako pevnost. Nehty jsem se zarýval do svých dlaní, které jsem měl stále spoutané a zatínal zuby. Uvnitř sebe jsem začal cítit horkou lepkavou tekutinu, která ze mne vytékala spolu s krví a stékala mi po stehnech dolů. Všechen tlak ustoupil, hned poté, co ze mě vystoupil. Bylo mi horko, cítil jsem se jako bych hořel. Přemýšlel jsem, jestli v tu chvíli omdlím nebo zůstanu dál při smyslech. Kapky studeného potu mi stékali po zádech a hrudi. Bolest prostupujícím celým mým tělem mi drásala duši. Stále chtěl ze mě víc a víc. Po hodinách toho mučení, začínalo opium slábnout. Bolest mi otupila všechny smysly a já nic necítil. Nedokázal jsem se pohnout. Byl jsem rád, že si můžu oddychnout po chvílích lapání po dechu. Když ze mě konečně slezl, pozoroval jsem toho bastarda sedět ve starém koženém křesle, jak kouří levné doutníky. Díky stále působícímu opiu, jež sláblo, jsem měl zakalené oči a tak jsem nedokázal rozeznat jeho obličej, když si konečně sundal masku. Jeho oči se upínaly na mě. Z mých očí se stále valily slzy, snažil jsem se nedát najevo svoji slabost. Jen jsem tam nechybně ležel a snažil se ze sebe dostat pár slov, jediné na co jsem se však zmohl, bylo slabé vyřknutí Sebastianova jména, než jsem nakonec úplně ztratil vědomí…


(Tuhle část vypráví Sebastian, co se ten večer stalo a jak se ho vydává hledat..možná budete trochu zmateni...)


Zrovna se konal ples na oslavu 17. narozenin mého pána. Celou dobu jsem ho s klidným výrazem pozoroval a staral se při tom o hosty, jak mi můj pán přikázal. Uprostřed večera, kdež jsem se podíval na křeslo, kde seděl Ciel, jsem se náhle zarazil. Nebyl tam. Rychle jsem se rozhlížel po sále, ale nikde jsem ho neviděl. Šel jsem tedy do pracovny, jestli tam není… Přeci jen ho takové oslavy nezajímali. Otevřel jsem dveře, křeslo bylo otočené směrem k oknu… přišel jsem blíž, abych se podíval… bylo prázdné… opustil jsem pracovnu a vydal jsem se do dalších pokojů. Prohledal jsem všechny pokoje, ale můj pán nebyl k nalezení. Zbývala už jen Cielova ložnice… Přišel jsem ke dveřím, na které jsem zaklepal… "Bocchan? Jste tam?" zeptal jsem se, ale odpověď nepřicházela… Vešel jsem dovnitř. Rozhlížel jsem se po pokoji, který byl ve stejném stavu, v jakém byl ráno, když jsem ho uklízel. Zamířil jsem do koupelny, ale ani tam jsem ho nenašel… Prohledal jsem celé sídlo, ale nikde jsem Ciela nemohl najít. Doufal jsem, že bude zpět v sále, a tak jsem se vrátil do sálu za ostatními. Vydal jsem se dlouhou chodbou, plnou obrazů a různých vzácných sošek… Velkými dveřmi jsem vstoupil dovnitř místnosti a první, co jsem spatřil, byla upištěná slečna Elizabeth, která se řítila přímo na mě. Vůbec se od dětství nezměnila, pořád stejně otravná. Všichni v sále upírali svůj zrak na mě a já tušil proč. "Sebastiane, neviděl jsi Ciela?" vyjekla na mě, tím svým hláskem. Hosté v sále v četně mně se začali strachovat. Nikdo nevěděl, kde Ciel je… Celý večer ho nikdo neviděl. Společně jsme znovu prohledali sídlo, všechny pokoje i pozemky. Běžel jsem do zahrady. Procházel jsem uličkami s bílými kameny, které byly podél posety bílými růžemi. Ve svém nitru jsem si přál, abych ho zde našel… Prošel jsem zahradou a vrátil se k ostatním… Nikde jsme ho nenašli. Ciel dočista zmizel, tohle se nikdy předtím nestalo. "Něco se mu muselo stát…" řekl jsem si tiše a znepokojeně sám pro sebe. A pak jsem to uslyšel… slyšel jsem velmi slabé a tiché volání svého drahého pána. Okamžitě jsem vyrazil za tím hlasem. Nebylo to moc daleko… Černým hlubokým lesem jsem došel k úpatí hory, na které stál starý, skoro polorozpadlý hrad. Dostal jsem se nahoru a vešel rezavými dveřmi do onoho hradu. Uvnitř hořelo pouze pár svíček, které osvětlovali temné chodby a místnosti, jež byly zdobeny stříbrnými pavučinami. Cítil jsem slabou přítomnost svého pána a zároveň i někoho dalšího. Vydal jsem se dlouhým točitým schodištěm dolů do sklepení. Na konci schodiště se tyčily obrovské ocelové dveře… Když jsem je otevřel, nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím. Srdce mi bušilo ohromnou silou. Přímo přede mnou ležel spoutaný Ciel. Byl téměř od krve a semene. Ležel na posteli zcela v bezvědomí. Hned jsem přiběhl k němu, než jsem se ho stačil dotknout, zastavil mě muž v masce. "Ara, ara...přišel sis pro svého páníčka??...Ne tak rychle..přece nechceš, aby ten kluk umřel…" po té, co dořekla ta slova, jsem cítíl jak se mi svírá hrudník. Poodstoupil jsem od postele, kde ležel Ciel. Všude po místnosti bylo cítit opium, které na mě nemělo žádný vliv. Dobrovolně jsem se nechal přitlačit ke zdi, kde mi spoutal ruce. Nijak jsem se nebránil, šlo mi jen o to, aby nechal mého pána napokoji. Rozepnul mi oblek a košili. V ruce držel bič, kterým mě začal bičovat pro hrudníku. Netrvalo to dlouho a hlubokých ran, které mi způsobil, se začala valit krev. I přesto, že jsem cítil bolest, bylo to nic oproti bolesti, kterou Cielovi způsobil. Stále jsem upínal pohled na Ciela, když jsem ho tam viděl… zatínal jsem zuby, chtěl jsem být u něj… měl jsem vztek, chtěl jsem ho okamžitě vzít a ošetřit, ale tenhle hajzl mi tu vyhrožuje, že ho zabije, pokud se k němu přiblížím… i když jsem démon, je pro mě Cielův život důležitý. Nechci udělat něco, co mu ublíží.
Najednou se ke mně přiblížil a rozepnul mi kalhoty. Vyndal mé přirození a pohrával si s ním. Ve tváři se mi objevil vražedný pohled… Uplynula asi hodina a já už se nemohl dívat na to, jak Ciel krvácí a je v bezvědomí. Strhnul jsem řetězy a kráčel jsem přímo k tomu parchantovi. Vyděsil se, několikrát po mě vystřelil z pistole, kterou měl u sebe, když mu došlo, že to nemá vůbec žádný účinek, zamířil na hlaveň pistole na Ciela. Než stačil vystřelit, zastavil jsem ho a zlomil mu obě ruce. V záchvatu bolesti a křiku padl na zem. Pozoroval jsem ho, jak se svíjí v bolestech… Přistoupil jsem blíž, naklonil se a popadl ho za krk, usmál jsem se a zlomil mu vaz. Rychle jsem se obrátil k Cielovi. Opatrně jsem mu sundal řetězy, tak abych mu nezpůsobil větší bolest a zranění. Ruce měl celé od krve a dlaně též. Celé jeho tělo bylo ledové a promrzlé. Sundal jsem si košili, kterou jsem ho zakryl a vzal ho do náruče. Sotva dýchal… Ihned jsme opustili ten divný hrad a vydali se zpět na panství. Cesta lesem se zdála být temnější a delší. Chlad prostupoval mým tělem. Cítil jsem, jak tělo mého drahého pána tuhne a mrze. Jeho zdraví bylo vážně ohroženo. Zanedlouho jsme dorazili, všichni se rozběhli ke mně. Co Ciela spatřili, zděsili se. "P-pane Sebastiane... C-co se stalo?" otázal se Finny se slzami v očích. Slečna Elizabeth se nezmohla na jediné slovo, když nás oba viděla a především svého snoubence omdlela. Byl jsem vyčerpaný, rychle jsem dýchal. Bez jakéhokoliv slova jsem šel ke hlavním dveřím a vstoupil jsem do sídla. Odnesl jsem Ciela do koupelny v jeho ložnici. Posadil jsem ho a opřel o vanu, abych mohla napustit vodu… Zatím, co se vana naplňovala vodou, jsem svlíkal Ciela. Zastavil jsem vodu, vzal ho a položil jsem jej do mírně horké vody, aby se jeho tělo pomalu zahřálo. Stále nenabil vědomí. S lehkostí a opatrností jsem ho držel a omýval z něj všechnu tu krev, která postupně barvila vodu do ruda. Hlavou mi proletěla spousta myšlenek. Zvedl jsem jej a osušil, poté jsem se postaral o jeho rány, které jsem pečlivě ovázal obvazy. Na dlaních se mu jevili hluboké rány od nehtů. Obě zápěstí měl sedřené a zarudlé… Jeho dokonalé tělíčko bylo pokryto podlitinami a modřinami. Obléknul jsem ho do čisté sněhobílé košile a ve svém náručí jsem ho odnesl a položil na postel. Sešel jsem do sálu a všem jsem tiše pověděl, ať se nebojí a jdou spát. Když byl sál prázdný, zhasl jsem světla a vrátil se do pánovy ložnice. Přikryl jsem ho a přešel jsem do koupelny. Musel jsem se osprchovat a smýt krev ze svých ran. Hodil jsem na sebe košili a kalhoty a vrátil jsem se k Cielovi. Položil jsem na něj svou dlaň, stále byl ledový a třásl se, lehnul jsem si vedle něj a ve svém objetí jsem zahříval slabé bledé tělíčko. Nikdy předtím jsem se nebál jako tento večer. Ty pocity, že jsem ho mohl ztratit, mě probodávali jako ostří. Díval jsem se na něj..rukou jsem prohrábnul jeho vlasy a palcem jsem mu přejel přes spodní ret, jež měl zkrvavený a rozkousaný. Jeho sladká vůně mi dávala pocity útěchy. Konečně jsem ho držel..." Už ho nikdy neopustím, už nedovolím, aby mu kdokoliv ublížil" řekl tiše Sebastian a odevzdal se spánku. I když démoni nikdy nespí, jednou to neuškodí...


(tahle část je napsaná trochu jinak… takže se nedivte xD)


Teplé ranní paprsky slunečního světla, prostupujícího přes záclony osvětlovaly mou tvář. Otevřel jsem oči a viděl onu místnost, rychle jsem sebou škubl. "Bocchan?" ozval se tak známý hlas. "Uklidněte se bocchan, už jste v bezpečí, jste doma..." Sebastian mě pevně svíral v objetí a snažil se mě uklidnit. Třásl jsem se, měl jsem strach. Oči mi zvlhly a horké slzy mi dopadaly na ruce. Srdce mi silně bušilo, lapal jsem po dechu, ztěžka se mi dýchalo. Snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to. Pořád jsem měl před očima řetězy, tmu a toho muže. I bolest se konečně dostavila. Nemohl jsem se nadechnout, hrudník se mi svýral ve velmi krátkých a nepravidelných intervalech. "Bocchan! Musíte se uklidnit, dýchej pomalu." Zakřičel Sebastian, když mi svojí dlaní zakryl oči a položil mě, abych ležel. Pomalu jsem se uklidnil, Sebastian mi sundal ruku z obličeje, dlaní mi něžně přejel přes líce a díval se mi přímo do očí.
"Bocchan, podívejte se na mne… jste v bezpečí… jsem u vás..." řekl to tak tiše a přitom mě stále hladil po tváři. Cítil jsem jeho teplo. Při pohledu do jeho rudých očí jsem se uklidnil, zhluboka jsem se nadechl. Sebastian mluvil pravdu, byl jsem doba ve své posteli, byl jsem v bezpečí. Nikdy předtím jsem v Sebastianových očích neviděl tolik strach a bolesti. Po tvářích mu stékali slzy… nikdy bych si ani nepomyslel, že by někdo jako Sebastian mohl brečet.
"Tolik jsem se bál, že o vás příjdu..." ty slova, co právě řekl mi zněla v hlavě pořád dokola. "Sebaschan..." vyslovil jsem zmateně jeho jméno a stále se díval na něj díval. Znovu mě posadil, sedl si obkročmo kolem mne a pevně mne objal. Cítil jsem, jak mi Sebastianovi slzy dopadají na rameno. Objal jsem ho kolem pasu, hlavu jsem odklonil tak, abych mu viděl do tváře. Něžně jsem ho políbil na jeho rty, které i přes slanost, jež způsobily slzičky, byly sladké. Podíval se na mne a opětoval mi polibek. Pečlivě se staral o má ústa a jazyk. Jeho ruce zahalovaly mé tělo jemnými doteky, které ve mě vyvolávaly příjemné pocity rozkoše. Líbal mě na hrudi i krku, po celém mém těle. Chvěl jsem se, dotýkal se mých bradavek, líbal je, olizoval, kousal a svíral mezi prsty se vší něžností. Z úst se mi draly první vzdechy slasti, kterou mi způsoboval. Laskal mi stehna i podbříško, až se dostal až k mému přirození. Snažil jsem se tišit, ale Sebastian mi to nedovolil, chtěl mě slyšet. Nemohl jsem to už vydržet, vyvrcholil jsem na své i Sebastianovo bříško. Jazýčkem trochu slízal ze své ruky. Olízl si prsty, kterými si mě začal velmi jemně a opatrně připravovat. Zasténal jsem bolestí.
"Neměl bych boccham, nechci vám ublížit, nepřeji si abyste trpěl víc..." Chvilkové ticho jsem se slovy "To je v pořádku, vím, že ty by si mi nikdy neublížil..." přerušil. Sebastian se jen usmál a pokračoval. Když přidal i třetí prst, znovu jsem zasténal pod vrcholem slasti a bolesti zároveň. Po dostatečné přípravě si mě položil tak, aby to bylo pro nás oba pohodlné a nasměřoval své mužství k mému vstupu. Při vstupu dovnitř mi oči znovu zkrápěly slzy. Sebastian několikrát přirazil, aby si naše těla na sebe zvykla.
"Bocchan...vaše zranění se nezačala ještě hojit, můžeme toho nechat…" zašeptal mi tiše do ucha. Ujistil jsem ho, že je to v pořádku. Znovu přirazil. Se Sebastianem to bylo úplně jiné. Byl velmi něžný a opatrný, stále si dával pozor, aby mi neublížil. Nesnažil jsem se nijak tišit, bylo to příjemné. Z hrdla se mi draly hlasité slastné steny, stále víc a víc. Znovu jsem vyvrcholil a Sebastian hned po mě. Uvnitř sebe jsem cítil horkost démonova spermatu. Naposled přirazil, než ze mě vystoupil. Pak svým jazýčkem očistil z mých stehen všechnu tu lepkavou tekutinu. Poté si lehl vedle mě. Oba jsme rozdýchávali právě prožitý orgasmus… Přitulil jsem se víc k němu a zašeptal do jeho ouška..." Děkuji, že jsi mě zachránil..." na to mi odpověděl větou "Už vás nikdy neopustím, nenechám vás samotného, už nikdy..." poté mě sevřel a políbil na čelo.


(poslední část navazuje na začátek první části...)


"Tady je váš čaj, pane." přeruší ho Sebastian, který právě vchází do pracovny, kde sedí Ciel, dívajíc se z okna. "Nad čím tak přemýšlíte pane?" otázal se Sebastian, když začal nalévat čaj.
"Nad minulostí..." odpověděl tiše Ciel, vzal si šálek a napil se. "Je výborný jako vždy. "Hodně se toho změnilo... nemyslíš?" Díval se na svého komorníka s tak klidným výrazem.
"Ano, změnila se spousta věcí, pane." řekl sluha a položil konvici s čajem zpět na podnos...pak přešel ke svému pánovi a zašptal mu do ouška "Po večeři mám pro vás překvapení..." s těmito slovy se démonsky usmál...


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mayu mayu | 5. března 2015 v 20:24 | Reagovat

To bolo pekné :-D  :-D trochu to bolo aj drsné ale rozkošné ;-)  ;-)  :-P pekne :-D Mám rada Yaoi :-P škoda ze blogerka mahousmile tiez nepise yaoi poviedky :-D  :-D rada si prečítam dalsiu

2 Izumi Izumi | 5. března 2015 v 22:18 | Reagovat

[1]: tak až mě zase něco napadne napíšu další :3

3 mayj mayj | 6. března 2015 v 7:10 | Reagovat

Teším ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.